Zákon o střetu zájmů má v České republice chránit veřejnost před tím, aby politici a veřejní činitelé zneužívali svou funkci k osobnímu obohacení nebo k prosazování vlastních byznysových zájmů. V praxi ale tento zákon často naráží na své limity – od nejasných výkladů přes chyby v systému až po nedostatek důsledné kontroly. Jak tedy funguje, nebo spíš nefunguje zákon o střetu zájmů v reálném životě?
⚖️ Co zákon o střetu zájmů říká?
Zákon č. 159/2006 Sb. ukládá veřejným funkcionářům – tedy poslancům, ministrům, hejtmanům, starostům a dalším – povinnost přiznat své majetkové poměry, příjmy, podnikatelské aktivity a další relevantní informace. Má zabránit tomu, aby si z veřejné funkce udělali prostředek ke zbohatnutí.
Povinnosti zahrnují:
- přiznání majetku při nástupu i při skončení funkce
- přiznání vedlejších příjmů (např. z podnikání, nájmů, autorských honorářů)
- zákaz podnikání ve střetu s funkcí (např. provozování médií nebo obchod se státem)
- zápis do Centrálního registru oznámení
🕳️ Proč zákon často selhává?
1. Kreativní obcházení zákona
Politici často převádějí firmy nebo majetek na příbuzné, známé nebo svěřenské fondy, které formálně vypadají „čistě“, ale fakticky zůstává vliv zachován. Typickým příkladem je využívání svěřenských fondů, které sice oddělují vlastnictví od správy, ale vlastník má stále možnost ovlivňovat rozhodování.
➡️ Zákon nepostihuje „skrytý vliv“ – jen přímé vlastnictví.
2. Slabé kontroly a nulové sankce
Kontrolu plnění zákona má na starosti Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí nebo příslušné orgány veřejné správy. Problém? Sankce jsou mírné, často žádné – a kontrolní mechanismy slabé nebo neprůchodné.
➡️ V praxi se stává, že i zjevný střet zájmů zůstává bez trestu.
3. Registr oznámení – složitý, nepřehledný, málo využívaný
Centrální registr, kde mají veřejní funkcionáři zveřejňovat svá majetková přiznání, je pro běžného občana neintuitivní, těžko čitelný a formálně složitý. Navíc vyžaduje registraci k přístupu.
➡️ Transparentnost, která má fungovat, tak zůstává pro veřejnost prakticky nepřístupná.
4. Politická vůle? Nízká.
Změny zákona, které by ho posílily, většinou narážejí na odpor politiků, kteří jsou jím sami regulováni. Pokud má někdo změnit systém, který mu vyhovuje, musí jít proti vlastním zájmům – a to se často neděje.
➡️ Zákon zůstává formálně platný, ale v praxi je bezzubý.
📌 Příklady z praxe
- Svěřenské fondy a média – známý případ z minulých let ukázal, že politik, který oficiálně nevlastní média, může nadále ovlivňovat jejich obsah přes lidi, které do struktur dosadil.
- Obce a zakázky – starostové a zastupitelé často rozhodují o zakázkách, které jdou firmám s vazbou na jejich známé či blízké.
- Vedlejší příjmy – někteří zákonodárci mají vysoké vedlejší příjmy, které přiznávají s minimem detailů, což ztěžuje kontrolu jejich původu a zákonnosti.
💡 Co by pomohlo?
- Zpřísnění pravidel vlastnictví a vlivu ve firmách i fondech
- Zpřehlednění a otevření majetkového registru pro veřejnost
- Zvýšení sankcí a automatická kontrola dat
- Větší tlak občanské společnosti a médií na transparentnost
Shrnutí
Zákon o střetu zájmů je na papíře silný nástroj. V praxi ale často neplní svou roli kvůli nedostatku kontroly, obcházení pravidel a slabé politické vůli. Pokud má být veřejná funkce opravdu službou lidem, ne byznysem pro jednotlivce, je potřeba nejen zákony měnit, ale hlavně důsledně a transparentně je vymáhat. Protože bez tlaku zespodu se shora většinou nic nezmění.
Přidejte odpověď